František Žajdlík – Žijící kronika fotbalu
Pokud by měl někdo vyprávět historii lhotského fotbalu,
měl by to být určitě fotbalový obětavec František
Žajdlík. Vždyť právě on zůstává posledním svědkem, který
pamatuje tuto historii od první chvíle, od 8. prosince
roku 1946, kdy byla ve Lhotě založena po válce Tělocvičná
jednota Sokol. Právě v tento den se sešli v hostinci u Friedricha
staří Sokolové, mezi kterými byl i jeden mladíček
– právě František Žajdlík. Když totiž Sokolové hledali do
vůbec prvního výboru někoho mladého, vybrali si jeho.
„Už za války jsem totiž hodně sportoval, i když veřejné
cvičení možné nebylo. Cvičil jsem prostná, na hrazdě
i na bradlech,“ vzpomíná a usmívá se nad otázkou, zda
by někdo z dnešních mladých takové cviky zvládl. „Kdyby
měl teď někdo udělat například kotoul na bradlech, tak by
nejspíš spadl,“ odpovídá.
Zakladatelé lhotského Sokola se při svém výběru nemýlili.
František Žajdlík zůstal fotbalu věrný až do dnešních
dnů, kdy oslavil 77 let. Členem výboru byl až do roku
1987, desítky let se věnovat činností v okresním fotbalovém
svazu (celkem 39 let!) a ani dnes nevynechá takřka
žádné utkání fotbalistů. Sokolu je tak věrný už 61 let!
Velká sláva s fotbalovými žáky
Jeho začátky jsou spojeny s žáky, věnoval se jim od
roku 1947, a vrátil se k nim také po návratu z vojny v roce
1953. To byly ještě úplně rané časy lhotského fotbalu, kdy
Lhoťané hrávali na starém hřišti, balón končil často v potoce,
a když pršelo, vážil třeba deset kilogramů. Samozřejmě
šatny či jiné vymoženosti ještě vůbec neexistovaly.
Mimochodem, na tehdejší hřiště má pan Žajdlík zajímavou
vzpomínku, která se týkala utkání s Blatnicí. „Těsně
před vojnou jsem měl toto utkání pískat, ale manželka,
jakoby něco tušila, byla proti. Nechtěla, abych sousedské
derby nepískal. Poslechl jsem ji, a tak jsem potom jen sledoval,
jak se hráči obou mužstev pobili a nakonec se házeli
dokonce na potoka. A od manželky jsem slyšel: Vidíš, jak
by si dopadl.“
Když mluví o žácích a přelomu čtyřicátých a padesátých
let, velmi rád se zmiňuje o tehdejším učiteli Karlíkovi.
„To byl vynikající učitel, trénoval žáky a perfektně se jim
věnoval. Domlouvali jsme se, jak se po vojně vrátím, že se
zase sejdeme a budeme s žáky pracovat. Jenže potom jsem
ho už nikdy neviděl,“ říká. Učitel Karlík byl totiž zatčen a
patrně nezákonně odsouzen k mnohaletému vězení.
Pan Žajdlík také velmi rád vzpomíná na prestižní žákovský
turnaj v Uherském Hradišti, kam se mu podařilo
„protlačit“ i lhotské žáky. „A tá Lhota, to je co?“ ptal se ho
rozhodčí, když Lhoťané na turnaj přijeli – mimochodem,
většinou na kole. Za soupeře měly výborné týmy z Uherského
Hradiště, Starého Města, Hodonína i Otrokovic.
„Nikdo s náma nepočítal, jenže my jsme postupně vyhrávali
a vyhrávali. Až jsem vyhráli celý turnaj!“ raduje se
ještě dnes pan Žajdlík. Byla to tehdy začínající slavná generace
fotbalistů, kterým kraloval Antonín Hejna. „Vynikající
hráč, který mohl dokázat velmi mnoho. Bohužel mu
ale chyběla disciplína a hodně se rozčiloval,“ vysvětluje
pan Žajdlík. Ve zmiňovaném turnaji právě kvůli rozčilování
nepostavil „mladého“ Hejnu do semifi nále. „Kdybychom
prohráli, všichni by kritizovali mě, že jsem nepostavil
nejlepšího hráče. Hejna se ale uklidnil a ve fi nále už
hrál,“ tvrdí.
Svědčil proti rozhodčímu
Málo známou stránkou lhotské historie je ženská kopaná.
Také u jejích začátků František Žajdlík byl. „Na fotbal
chodilo hodně ženských, tak jsme si řekli, že zkusíme
udělat celý tým,“ říká. Podařilo se, tým žen hrával čtyři
roky, a to především s ženskými mančaft y z okolí. Je škoda,
že tato historie už bude mít stěží pokračování.
Bez zajímavosti ale určitě není, že v mužstvu hrávala
také dcera i manželka pana Žajdlíka. A pokud jde o
jeho manželku Annu, její muž má pro ni jen slova chvály.
„Kdyby nebylo jejího pochopení, vůbec bych se nemohl
fotbalovým věcem věnovat. Jsem jí velmi vděčný.“
Velkou kapitolou života Františka Žajdlíka byla práce
v okresním fotbale. Na začátku šedesátých let nejdříve dělal
v mládežnické komisi, poté se stal členem disciplinární
komise a zároveň řadu let jezdil na utkání jako delegát.
„Těch utkání bylo opravdu moc. Byla to velmi zajímavá
doba, mohl bych vyprávět hodně příběhů, měl jsem možnost
vidět pod povrch fotbalu.“
Jeden z takových příběhů se týkal utkání Dolního
Němčí s Bystřicí pod Lopeníkem. Bystřičané byli domluveni
s hlavním rozhodčím, že nepřijede, a už měli připraveného
vlastního, náhradního rozhodčího s patřičnou licencí.
Jenže ten pískal utkání tak okatě pro své hráče, že ho
Dolněmčané inzultovali. „Už v přestávce jsem ho varoval,
že se mu utkání vymkne z rukou. Neposlechl mě, dál pískal
pro Bystřičany, takže kvůli napadení se utkání ani nedohrálo,“
vysvětluje pan Žajdlík, který proti rozhodčímu
svědčil při následném šetření incidentu. „Velmi se na mě
za to zlobil, ale byla to jednoznačně jeho vina, utkání se
nakonec dokonce opakovalo.“
Pohrozil koncem fotbalu
I přes časté cestování za fotbalem byl František Žajdlík
především domácím patriotem. Ve Lhotě zažil všechno,
velké úspěchy i velké propadáky, plné hlediště i prázdné
hlediště, vítězství i prohry. „Když se fotbalistům dařilo,
bylo tolik funkcionářů, že jsme museli mnohé odmítat.
Když se nedařilo, nebyl skoro nikdo,“ komentuje celou
dlouhou éru s úsměvem.
V jednu dobu to dokonce vypadalo, že první mužstvo v
soutěži úplně skončí. „Tehdy jsme chodili po jednotlivých
hráčích, abychom vůbec mohli hrát. Rozčílil jsem se a
prohlásil, že jestli jich nebude do 14 dní alespoň jedenáct,
tak jdu mužstvo odhlásit ze soutěže.“ Hrozba zabrala, jedenáct
hráčů se sešlo.
Podobně nelehká situace byla i s budováním hřiště.
Soukromých pozemků, kde dnes hřiště stojí, se nikdo nechtěl
vzdát, někteří lidé takovou ztrátu prožívali velmi těžce.
Nebylo divu, úcta státu k soukromému majetku byla
bídná. Zloba lidí ale mířila na členy fotbalového výboru,
vznikala nepřátelství, která měla předlouhé trvání. Hřiště
se ale nakonec postavilo, postupně vznikl celý sportovní
areál. „Nebyla to jednoduchá doba. Velikou zásluhu na
takovém budování měl pan Hájek i další členové výboru,
jeho podíl byl ale obrovský.“
S dnešním stavem lhotského fotbalu je František Žajdlík
spokojený, líbí se mu samotná hra i celé zázemí. „Ve
fotbalovém oddíle je dobrý kolektiv. Jsem velmi rád, že
máme výborné nástupce, kteří se poctivě o fotbal starají.“
Když se pan Žajdlík ohlíží za svým životem, tvrdí, že
fotbalové věrnosti nelituje. „V některých dobách jsem
chtěl od fotbalu utéct i já, to když jsme zůstávali ve výboru
dva, tři, a těžko se sháněli i hráči. Ale byly i doby radostné.
A na ty myslím nejčastěji.“
Radek Bartoníček
Článek ze dne: 01.12.2007 . . . [ Rubrika: ZPRAVODAJ --> ZPR-200709 ]
|
