Muzikantský život velkého kapelníka Žajdlíka
Když budete Františka Žajdlíka chvíli poslouchat a pozorovat,
nemůžete si zcela jistě nevšimnout jednoho - tento
chlapík miluje muziku, a dokáže o létech s ní hovořit
s neskrývaným nadšením. Roky, o nichž mluví, nejsou
vlastně ani tak daleko, přesto má člověk při poslechu
jeho vzpomínek pocit, že se týkají časů a situací, které se
už nikdy nemůžou opakovat. A co víc - čím mladší posluchač,
tím menší šance, že si je dovede představit.
Jen považte. Snažím si například vybavit, jak vypadal
onen den, když lhotští fotbalisté vykopali v roce 1979 v
Nedakonicích postup do vyšší soutěže. František Žajdlík
vyhrával zrovna někomu k padesátinám ve Stříbrnicích,
ale utkání o postup si nechtěl nechat ujít.
„Vzal sem nástroj kolem krku, šlápl na motorku a jél,“
vypráví. Utkání začalo nešťastně, Lhoťané prohrávali tři
nula, nakonec ale dokázali srovnat a postoupili.
„Joža Urbanec řádil, jak tajfun, dál všecky tři góly.
Řekl sem chlapom, že než sa poumývajů, tak já objedu
muzikantů. Zase sem šlápl na motorku, a než fotbalisté
dojeli, už sme jich vítali u družstva,“ říká s úsměvem
kapelník.
Snažím se ho zeptat, jestli se muzikantům vůbec
chtělo jít najednou někde hrát, ale taková otázka je úplně
nadbytečná. „Všeci to pochopili, šla sa přeca odehrát
pocta fotbalistom,“ říká, jakoby šlo u tu největší samozřejmost.
Nevím, kolik muzikantů by se sešlo dnes. Zejména,
když lhotská muzika, pyšnící se více jak sto padesátiletou
tradicí, prožívá krušnější časy.
Vždyť na letošním fašanku ani žádná dechovka nevyhrávala.
A časy, kdy na lhotskou Rozmarýnku stála
fronta zájemců před obecním dlouho před začátkem
hraní, jsou zřejmě také v nedohlednu. Není vyhrávající
Rozmarýnka, nejsou plné sály lidí, kteří dokázali opravdu
tancovat až do rána. Zůstávají jen vzpomínky. Třeba
ty Žajdlíkovy.
NEJDŘÍVE PRÁCE, TEPRVE POTÉ HRANÍ
František Žajdlík byl od dětství muzikantem-amatérem
v tom nejlepším slova smyslu. Žádnému odbornějšímu
vzdělání se mu nedostalo, velký vliv měl na něho určitě jeho
otec, sám muzikant, který hrál ve volném čase na klarinet
ve slavné Vaňkově muzice. Muzika byla blízká i jeho matce,
která zpívala v kostele.
Právě u kostelního varhaníka mladý František začínal,
ve dvanácti letech se začal učit hrát na housle, ale toto hraní
nemělo dlouhého trvání. U Žajdlíků, stejně jako skoro všude
jinde v té době, byla rozhodující práce, ta měla přednost
před vším ostatním. Jeho otec tak byl především řidič, který
celé dny projezdil na cestách se svým nákladním autem.
No, svým...Byl náramně spolehlivým zaměstnancem, který
jezdil pro zlínského podnikatele Dlabaju.
I po těch mnoha letech je ale cítit, jak moc Františka
Žajdlía mrzí, že se k pořádnému hraní a zkoušení v dětstí
vůbec nedostal. „Mohl sem byt mnohem lepší muzikant, v
praxi aj teorii, ale nebylo na to. V roce 1939 byla krize, ani
do hudebky mě otec nedál,“ lituje.
A nedočkal se ani vytoužené harmoniky, kterou mu
otec mnohokrát sliboval. Přesto musel být na svého syna
hrdý, ještě po devadesátce měl možnost ho sledovat, jak
sklízí úspěchy s Rozmarýnkou a vyhrává při 150. letém výročí
muziky ve Lhotě.
Pořádné setkání s hudbou ho čekalo na vojně. Určitý
hudební základ přece jen má, umí zahrát na trubku, vyhrával
s ní v Kaucově muzice, hodně má naposlouchané písničky
a šlágry svého mládí. Dostává se do slovenských Košic a
Trebišova. Tady si muziky užije naplno, hraje ve vojenské
kapele, když přijde čas na odchod do civilu, dočká se nabídky,
aby zůstal. Neposlechne. A ještě dnes si to vyčítá.
„Babičko, jednů sem v životě zhlůpl. Když sem nezostál
u vojenské kapely,“ přizná po letech své ženě.
Vrací se do Lhoty, jeho nejdůležitější starostí (i radostí)
je především rodina a práce, jako vyučený bednář pracuje v
dnes už zaniklém pivovaře v Jarošově. Ale samozřejmě - na
muziku nezapomíná, dalo by se říci, že začíná jeho cesta
vzhůru, která ho dovede až do vybrané společnosti nejznámnějších
muzikantů na Slovácku.
Pro někoho možná překvapivě nezačíná po vojně dechovkou
u Kaucovy muziky, ale spíše jazzem, který hraje ve
Lhotě Hejnova muzika. Jako trumpetistu ho Hejna okamžitě
bere, Žajdlíkovi jazz nedělá problémy, má rád lidovou i
taneční muziku, jeho záběr je opravdu široký.
„Když sem přišel z vojny, udělali jsme takovů malů partiju,“
říká.
Nakonec ovšem přichází to, co bylo zřejmě nevyhnutelné.
František Žajdlík si zakládá vlastní dechovku, a to
při lhotské Osvětové besedě. Lhoťané tak mají možnost
poslouchat muzikanty hned tří kapelníků - Kauce, Hejny a
Žajdlíka. Všechno to pokračovatele jejich předchůdce, kapelníka
Vaňka.
Žajdlík ale nehraje jen ve Lhotě, vidět a slyšet je ho
možné každý víkend v Luhačovicích, tři roky také vyhrává
s tehdejší hluckou kapelou Krystalka. Nezůstávají jen
na Moravě nebo v Čechách, zajíždějí také do slovenských
Trenčianských Teplicic i Piešťan.
ZAČÍNÁ LEGENDÁRNÍ ROZMARÝNKA
Čas běží, a přichází rok, který patří v dějinách lhotské
muziky k těm nejdůležitějším. Rok 1977. S troškou
nadsázky by bylo možné napsat, že zatímco Československo
žije událostmi kolem vzniku Charty 77 a
následné Anticharty,ve Lhotě se mluví mnohem více o
muzikantech.
Blíží se vznik - na místní poměry legendární - Rozmarýnky,
a z archivních dokumentů je zřejmé, že to nebyl jednoduchý
počátek. Zejména, když je třeba, aby se spojily dvě
party muzikantů. Jedna právě Žajdlíkova, a druhá Kaucova,
která hrála pod značkou místního zemědělského družsta.
„My, jako muzika pod Osvětovů besedů jsme měli zkůšku
na obecním v jedné místnosti, oni v druhé. Nás málo na
zkůšce, jich málo na zkůšce. Tak došla taková depeš, že co
kdybysme to dali dohromady. Tož my že sme všeci pro, ať sa
udělá ve Lhotě pořádná kapela,“ vypráví František Žajdlík s
tím, že hned poté za nimi přišel Bohuslav Páč, který hrál u
Kauca. „Jste pro, tak poďte sem, tak jsme si šli na zkůšku ke
Kaucom,“ dodává.
Pamětníci by jistě mohli přispět řadou vzpomínek, v
této chvíli snad jenom podotknu, že Rozmarýnka nakonec
vzniká po několika sezeních na rozhraní let 1977 a 1978.
František Žajdlík je zvolen většinou souboru kapelníkem, a
dechovka začíná hrát pod značkou zemědělského družstva.
„Řekli, že to mosím vzít. Řekl sem chlapi - na rok,“ vybavuje
si svá tehdejší slova. Z jednoho roku je nakonec dvacet
čtyři!
Rozmarýnka je tedy na světě, a podle novinových výstřižků
i vzpomínek je nepochybné, že její start je opravdu
výborný. Řada muzikantů je mladých, do hraní mají velkou
chuť, dechovka jako muzika je v celém kraji nesmírně populární.
Lidé jsou nadšení, vždyť Rozmarýnka má i zpěvačky,
což není v té době věc příliš obvyklá.
Brzy po založení se například Rozmarýnka účastní ve
Zbraslavi u Brna soutěže malých a velkých dechovek, hrajícími
pod zemědělskými družstvy, a získává jedno z hlavních
ocenění.
Rozmarýnce se ale daří i v dalších letech. Běžný život
kapely se skládá především z velkého množství vyhrávávání
pro co nejširší publikum, na stovkách plesů a na vesnických
akcích, které tvořily kolorit zdánlivě obyčejného života.
Cesty do zahraničí nebo na velké festivaly přichází spíše
jako pověstná třešnička na dortu pro ty, kteří patří k nejlepším.
Jako třeba Rozmarýnka.
S kapelníkem Žajdlíkem tak například v roce 1982
vyhrává na proslulém Moravský plesu v Praze, následuje
neméně slavná Jízda králů ve Vlčnově a nakonec další slavná
akce, v té době jubilejní dvacátý Kmochův Kolín. A k
tomu všemu se ještě přidávají zahraniční posluchači, protože
lhotskou dechovku mají možnost si poslechnout také v
Německu a Rakousku. Zdá se to opravdu jakoby vzpomínka
na časy, které si - pokud jde o muziku - nedovedeme ve
Lhotě představit.
ŽIL JSEM JEN PRO MUZIKU
O samotném životě Rozmarýnky i jejího kapelníka by
zcela jistě nejlépe dokázali hovořit samotní členové i členky
této dechovky. Je ale nepochybné, že vliv kapelníka na Rozmarýnku
byl opravdu velký.
„Žil jsem jen pro muziku a Rozmarýnku, chtěl sem, aby
měla co největší úroveň,“ prohlašuje on sám.
Vedení kapely jistě vyžadovalo velký cit, a to jak pro vedení
lidí a práci s nimi, tak pro celkové směřování kapely,
včetně výběru samotné hudby. František Žajdlík například
dokáže s nadšením vyprávět o tom, jak vybíral či upravoval
reportoár.
„Před mysliveckým bálem mně sestra donésla plotnu a
říkala: „To by nám brácho sedělo“. Pustíl jsem si to, vždycky
jsem si kůsek zaznamenal a zase to vrátil zpět, a ještě k tomu
napsal epizodu o konkrétních lhotských myslivcoch. Člověče,
kdybys viděl, co na tom plese bylo, když jsme to zahráli!“
vysvětluje kapelník Žajdlík s obrovským nadšením.
Se stejnou radostí například popisuje, jak jednou na Slovensku
slyšel zpívat písničku, která se mu velmi líbila. „Šel
jsem ke stole, kde ju zpívali, a řekl sem si o slova. Přitom sem
jich poprosíl, aby mně ju ještě jednú zazpívali.“ Z písničky,
kterou takto „ulovil“, se nakonec stal na Moravě velký hit.
Povídání Františka Žajdlíka je také zajímavým pohled
do muzikantské „kuchyně“, a to například ve chvílích, kdy
prozrazuje, jak se muzikanti snažili získat si diváky.
„Když jsme jednů hráli v Ořechově, dojél tam z Jarošova
Tonda Hejna a tvrdíl, že sa tam ejště po desáté netančí,
zatímco v Ořechově to vřelo,“ vzpomíná. „Uměli jsme
totiž vycítit, jak a kdy zabrnkat lidem na jejich notečku,“
dodává a říká, jak onen večer zkoumal, proč v Jarošově nikdo
netančí. „Zjistil jsem, že tam muzikanti hráli valčíky s
předehrama. A to byla chyba.“
Zřejmě teprve ten, kdo slyší a vidí Žajdlíkovo nadšení,
pochopí, jak hluboké je jeho zklamání z konce Rozmarýnky
- byť konce, který ještě není defi nitivní. „Moc mě to
bolí, když vidím, jak to s Rozmarýnkou dopadlo po mém
odchodu,“ zní jedna z mnoha jeho vět na toto téma.
František Žajdlík odešel z Rozmarýnky v roce 1991, ve
chvíli, kdy dovršil důchodovou šedesátku. O tři roky později
přestala „jeho“ dechovka prakticky vystupovat.
„Stačilo by sehnat zpěv a muzika by mohla dál hrát.
Nevěřím, že chlaci nemajů zájem,“ prohlašuje optimisticky.
Velmi optimisticky. Realita je totiž taková - napsáno
velmi stručně - že několik muzikantů, kteří tvořili Rozmarýnku,
stále existuje a občas také vystupují. Ovšem jen ve
skromném počtu, ne na tanečních zábavách, a bez zpěvu.
Je nepochybné, že kromě jiného Rozmarýnce chybí někdo,
kdo by se ujal nelehkého šéfování.
„Možů mně chlapci poděkovat, že sem jich kdesi dovédl,
že sme cosi užili a prožili, a udělali kus dobréj muziky.
Taková je pravda. A já jim samozřejmě děkuju, že sme
spolu vydrželi,“ uzavírá téma Rozmarýnky.
BOJUJU, ALE NEMÁM VYHRÁTÉ
Muzikantský život Františka Žajdlíka ale neskončil s
dechovkou. Naopak. Byl u začátku nové tradice, na kterou
může být Lhota pyšná. U vzniku mužského sboru, který
má dnes už za sebou stovky vystoupení.
Žajdlík popisuje, jak před založením sboru přišel do
hospody a tam zpívalo několik chlapů u piva a štamprle.
„Kapelníku, kterů si dáme?“ uslyšel otázku. A hned začal
- V Zarazicích krajní dům. Když dozpívali, hned se zeptal:
„A kluci, co kdybysme sa dali dohromady a udělali mužský
sbor?“
Jeho nápad se ujal, mužský sbor začal skutečně existovat.
Hlavně díky jemu samotnému. Historie tohoto sboru
by si zasloužila další a další řádky, v této chvíli stojí především
za pozornost to, jak František Žajdlík sboru dodnes
pomáhá. A to přesto, že loni vážně onemocněl.
Je opradu dojemné, jak moc mu na fungování sboru
záleží, jak například dodnes skládá písničky, které by
mohli „jeho“ chlapi zpívat. „Ptal jsem se jich, jestli sa chtějí
naučit novů písničku. Tak jsem jim napsal Nad Lhotů
svítá,“ říká a hned s úsměvem dodává: „Tak já blbnu na
staré kolena.“ Jen pro představu, sboru upravil kolem sto
dvaceti písní!
Osobně vzpomínám často na to, jak jsem loni pozoroval
povídání Františka Žajdlíka s členy souboru po jednom
z vystoupení. On už vzhledem k nemoci byl pouze
mezi diváky, ale hned po vystoupení šli zpěváci za ním a
velmi jim záleželo na jeho připomínkách. „Chlapci, nebylo
to špatné, „ začal k nim pan Žajdlík mluvit a vysvětloval
jim, jak je důležité, aby například zpívali uvolněně a vzájemně
se poslouchali.
O to více je zklamaný, když přijde řeč na současný
stav mužského sboru. Členů totiž ubývá a noví se nehlásí.
„Mrzí mě, že někteří z těch, kteří umí zpívat, od toho odešli.
Je to škoda, velká škoda,“ svěřuje se.
František Žajdlík je ale ze všeho nejvíc optimista. Ať už
jde o Rozmarýnku, mužský sbor nebo jeho nemoc. „Bojuju,
ale eště nemám vyhráté,“ říká a v jeho hlase je cítit
naděje.
RADEK BARTONÍČEK
Článek ze dne: 01.01.2008 . . . [ Rubrika: ZPRAVODAJ --> ZPR-200603 ]
|
