Rozhovor s nejstarším aktivním muzikantem v regionu
Je to neuvěřitelná skutečnost, že Františku Žajdlíkovi,
křídlovákovi, kapelníkovi, zpěvákovi a sbormistrovi bylo na
konci tohoto „natáčení“ 11. září přesně 75 let.Do tajů hudby
začal jubilant vnikat jako houslista již v deseti letech. Protože
nezačínal sám, ale s dalšími třemi kamarády, a to Františkem
Pavelkou, Jožkou Kaucem a Bohuslavem Malůškem, nepřipadala
mu jeho muzikantská léta až tak těžká. Protože jeho
otec byl houslista a klarinetista a matka „kůrová“ zpěvačka,
nemohl Franta hrát falešně, ani kdyby chtěl. Díky neustálé
domácí kritice to oba Františkové (Žajdlík i Pavelka) dotáhli
nejen jako houslisté nejdál. Na první poválečné Vánoce již
oba hráli na „chóře“,za další rok v dechovce a za ještě další v
obnoveném Kaucově štrajchu. V roce 1952 narukoval k hudbě,
která byla konzervatoří lidových muzikantů. Jaká byla
další jeho muzikantská dráha, se lze dovědět z rozhovoru.
Jaký základ pro tvého koníčka – muzicírování ti dala
škola?
První dva, možná tři roky nás učila všechno, tzn. i zpěv
paní učitelka Tihlaříková. Jednou mě přistihla zpívat lidovou
písničku o lásce. Už si ani nepamatuji, která to byla.
Vím jen to, že ona mě ji nenaučila. Přestože jsem byl ve třídě
jediný, který znal noty, byl jsem také jediný, kdo dostal ze
zpěvu dvojku.
Kdo tě přivedl k houslím?
Samozřejmě otec. Ne však tím, že by mě poslal k učiteli
houslí, kterým byl kapelník Kauc, ale tím, že jsem chtěl být
muzikantem jako on. Navíc jsem se dověděl, že po prázdninách
se začne učit kamarád Franta Pavelka. Nakonec
jsme začínali najednou čtyři.
Jistě nejen mě překvapilo, že ty ani Franta Pavelka jste
nehráli na stejné nástroje jako vaši otcové. Můžeš mně to
vysvětlit?
Franta sehnal noty pro dvoje housle. Hrávali jsme z nich
střídavě u nás a u nich. Jednou uviděl na stole starší klarinet,
na který jsem zkoušel hrát. Řekl jsem mu, ať si zkusí na něm
vyloudit naprázdno, tj. bez zmáčknutí klapky, tón „G“. Potom
mačkal postupně všecky klapky a nakonec zahrál celou
stupnici „C“ dur, z čehož měl pochopitelně velkou radost. Při
příštím společném hraní u Pavelků mně Franta půjčil starou
křídlovku (asi po některém jeho strýci). I když měla na trubičce,
která vede od nátrubku k „mašinám“ smolou zalepenou
dírku, půjčil mně ji, abych si na ni zatroubil. Stejně jako
on jsem zpočátku foukal bez klapek. Když pak přišel za námi
strýček a řekl mně, které tóny se hrají na jednotlivé klapky,
brzy jsem zahrál celou stupnici. Tehdy padlo rozhodnutí,
že já budu hrát na křídlovku, kterou jsem si odnesl domů, a
Franta na klarinet.
To, že jste oba zahráli na zvolené nástroje základní stupnici,
z vás ještě muzikanty neudělalo.
To je pravda. Zjistili jsme si, že skoro všechny polky a
valčíky jsou ve stupnicích s jedním nanejvýš třemi „béčky“.
Proto jsme se naučili hrát na dechové nástroje to , co jsme již
znali při hře na housle.
Kdy jste začali hrát v dechovce?
Hned, jak se kapelník dozvěděl, že jsme se sami naučili
hrát lehčí skladby, zval nás na zkoušky.
Kapelníci mívají ve zvyku, že si na těžší skladbě vyzkoušejí,
co nový muzikant umí. A vy jste byli vlastně pro
dechovku „neznámí“.
Nevím, jestli to byla náhoda nebo zkouška našich schopností,
když kapelník rozdal na jedné zkoušce vojenský pochod
Za praporem svobody, který hrávala Vaňkova kapela
před dvaceti lety v době své největší slávy.
No, a jak dopadla vaše „tovaryšská zkouška“?
Když jsme si prohlédli noty, zůstali jsme chvíli zaraženi.
Překvapili nás tři věci: pro nás nezvyklé předznamená – křížky,
šestiosminový takt a spousta krátkodobých
not.
Nenapadlo vás se chlapsky přiznat,
že přímo z listu to nezahrajete, a že si
to musíte napřed doma naštudovat?
Napadlo by nás to, kdyby skoro všichni,
kromě těch, co hráli u vojenských hudeb,
jako např. strýček Matuštík a Štěpán
Zámečník, z toho také nebyli „vykuleni“
a poměrně dlouho předtím, než jsme začali
hrát, si to individuálně, stejně jako
my, nepřehrávali.
Znovu se ptám, jak se vám „majstrštyk“
povedl?
Víc než dobře. Po několika taktech
jsme si na křížky a 6/8 takt zvykli a hráli
jsme pořád dál, i když někteří brzy začali
odpadávat. Nebudeš tomu věřit, ale po
Trio jsme se dostali jen my dva.
Bylo pro tebe, již zkušeného muzikanta,
snadné dostat se k vojenské muzice?
Vyšlapal ti někdo cestičku?
Nikdo mně ji nevšlapal a proto to snadné a ani hned nebylo.
Buď tak laskav a povyprávěj mně to. Jistě to bude zajímat
i čtenáře Zpravodaje.
Narukoval jsem k pěšímu praporu do města velkého asi
jako Bzenec – Pohořelic, kde vojenská hudba samozřejmě
nebyla. V té době byla v každé vesnici dechovka, v některé
i dvě, takže není divu, že spolu se mnou a rok přede mnou
narukovalo tolik (různě schopných) muzikantů, že nebyl
problém složit kompletní malou kapelu, ve které hrálo také
několik délesloužících. Tento zájmový kroužek (viz foto) hrál
jen pro zábavu svou, spoluvojáků a rodin důstoníků. V městě
hrál jen na 1. máje.
Vás, kteří jste hráli před vojnou na zábavách to uspokojovalo?
Samozřejmě, že ne. Jeden z nás, basista Jožka Hlinecký z
Čejkovic napsal asi za čtvrt roku na II. vojenský okruh do
Trenčína, kde se vybírali vojáci do vojenských hudeb, žádost
o převelení sedmi vojáků - muzikantů do posádek s hudbou.
Jaká byla odpověď?
Asi za dva měsíce mě, kdy jsem se už v kasárnách „zabydlel“
a s ohledem na výtečné výsledky ve střelbě jezdil domů
častěji než ostatní, mně velitel oznámil, že budu převelen na
východní Slovensko. Myslel jsem omdlím. Zřejmě se bál o
mé zdraví, a proto dodal: „Půjdete k vojenské hudbě!“ Po
tomto dodatku mě už omdlévání náhle přešlo a ptal jsem se,
kdy se mohu sbalit. Vůbec mně nevadilo, že budu od domova
vzdálen více než 550 km, a že domů se nepodívám dříve, než
za čtvrt roku.
Jak se ti Trebišov, s nímž mimochodem sousedí Sečovce,
rodiště mé manželky, v němž jsem přesně před 50 lety
ztratil svobodu, líbilo?
V jedné písničce se totiž zpívá: Trebišov - to valal. Je to
skutečně (po našem řečeno) „díra“?
My jsme se před většími akcemi spojovali
s košickou vojenskou hudbou. A
jak pěkné je to město, tobě povídat nemusím.
Ty jsi snad jediný Lhoťan, který
mě viděl a slyšel ve spojené košicko - trebišovské
hudbě koncertovat.
Ty jsi zase jediný Lhoťan, který mě v
Košicích navštívil na vysokoškolských
kolejích. - Nyní povyprávěj zážitky
na první zkoušce s řádnou vojenskou
hudbou.
Zvláštní budova v kasárnách, v níž
bydlela a zkoušela hudba, se každý rok v
srpnu malovala. Já jsem se shodou okolností
dostavil do kasáren v den konání poslední
zkoušky před dvoutýdenním volnem
před zmíněným malováním. Když
jsem mezi muzikanty přišel a předpisově
se představil, zeptal se mě dirigent na co
hraji. Když mně přinesli starou, ale dobře
vyhranou křídlovku, řekl mi, ať něco
zahraju. Zahrál jsem „F“dur akord. Staršina
klarinetista se začal smát a komentoval mé muzikantské
představení:„ Pravý vesničan“ Proč to řekl, mně on, ani nikdo
z těch, co se s ním smáli, neřekl. Až později jsem se dověděl,
co prozradilo můj vesnický původ. Byl to nerovný, třaslavý tón,
kterého jsem se musel rychle zbavit. Zajímavé je, že mě naň
nikdo předtím neupozornil.
A co řekl dirigent, který jistě také sledoval nasazení nástroje
a čistotu tónu ?
Ten nejen k mému překvapení rozhodl: „Budete hrát první
křídlovku!“
A.M.
(Dokončení příště)
Co bylo potom?
Rozkaz: „Všichni prezenčáci se přestěhují na dva týdny do
stanů a v rámci samostudia nacvičí Fučíkovu Marinarellu. Vojáci
druhého ročníku, kteří to již hráli, poradí nováčkům!“
Cos řekl, když jsi poprvé uviděl noty skladby Marinarella?
„To je omyl!! To jsou přeci noty pro klarinet!“ Zeptali se,
zda umím číst ? Zahanbeně se podívám na záhlaví a tam skutečně
stálo: 1. Křídlovka.
Článek ze dne: 01.02.2008 . . . [ Rubrika: ZPRAVODAJ --> ZPR-200609 ]
|
